Historie

Pnětluky

Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1250 vpřídomku Sulislava, syna zvěsta z Pnětluk, purkrabí na hradě Lokti. Název obce se vysvětluje jako ves pnětluků, tj. lidí, kteří silně tlukou do kmenů. Rod zemanů z Pnětluk držel větší díl vesnice celé 14.století. Někdy v té době vznikla poblíž kostela první tvrz, která však v 15. století zanikla. Prvně se uvádí v roce 1377. V předhusické době přešla převážná část vesnice do rukou rodu ze Žerotína. V roce 1437 došlo ke sporu o Pnětluky mezi bratry Mikulášem a Vilémem z Jankova a Benešem z Kolovrat. Vesnice byla opět rozdělena na dva díly, bratři z Jankova však Kolovratovi svůj díl prodali. V roce 1456 se tvrz uvádí již jako pustá. Kolovratové připojili Pnětluky k Ročovu a Pravdě. V roce 1523 získal koupí celé kolovratské panství Děpold z Lobkovic. Za Lobkoviců byla ve vsi v prostoru bývalého panského dvora postavena nová tvrz, která dosud stojí. V 18. století byla přestavěna na sýpku. Roku 1602 prodal Jan Prolhofer z Burgesdorfu Pnětluky Volfovi staršímu z Vřesovic, který sídlil na Novém Hradu. K němuž patřili do roku 1849. 

Třicetiletá válka vesnici zcela zdevastovala, v roce 1631 - 1647 bylo v obci 8 sedláků a 15 chalupníků a když sem přišli r. 1647 Švédové a tuto tvrz vydrancovali, zůstalo zde 11 usedlostí úplně opuštěných, takže v berní roli z roku 1650 -1653 bylo tu jen 6 osedlých živností včetně dvora, který vlastnil Premonstrántský klášter v Praze.Ostatní usedlosti byly úplně spálené a nikdo se k nim nehlásil.

Kostel byl v Pnětlukách už v roce 1363 a až do roku 1414 byl farní, není ale jisté, zda byl ve Starých Netlukách nebo na místě dnešního sv. Matouše, postaveného r. 1756. Po třicetileté válce však zanikl.

Škola byla v obci postavena r. 1715. Bylo to čp. 24 a prvním učitelem byl Martin Majer. Nejstarší spolek v Pnětlukách byli hasiči, založeni už roku 1878. Chmelařský spolek vznikl r. 1909, o deset let později pak Sokol.V okresnim archivu je možno studovat obecní kroniku, která podrobně zachycuje události z let 1928 - 1958, vrací se ale také ke starším dějinám. Nejvíce obyvatel měly vždy české Pnětluky v roce 1900 - celkem 636. 

Konětopy

Název obce se skutečně vysvětluje od topení koní. Obce tohoto jména jsou tři a jejich název je vykládán jako posměšný. Prvně jsou Konětopy uváděny v roce 1357 v souvislosti s poplatkem, který platil kapli v Boru u Ročova. Nejstarším jejich majitelem byl tudíž Albrecht z Kolovrat, zakladatel ročovského kláštera. Někdy v 15. století byly Konětopy připojeny k panství Solopysky, s nímž se dostaly ke hradu Pravda. Roku 1527 získali Pravdu Lobkovicové, kteří ji drželi až do roku 1681, kdy se stala součástí divického panství. To celé i s Konětopy koupili roku 1802 Schwarzenberkové a připojili je k panství Citoliby.

V roce 1654 tu hospodařilo šest sedláků a jeden chalupník. Šenk byl ve stavení čp. 16 u Jana Kousalíka. Mlýn v čp. 31 je uváděn už v roce 1690. Už v první polovině 19. století uvádějí příručky Konětopy jako obec s vynikajícím chmelem.

Až do roku 1890 chodily děti z Konětop do školy v Hřivicích. Dne 1. ledna 1891 tu byla otevřena jednotřídní škola, jejímž prvním správcem byl jmenován domoušický podučitel Václav Tuháček. Nejstarším spolkem v obci jsou hasiči, založení roku 1894, v roce 1909 vznikla místní pobočka Českého chmelařského spolku. Na návsi v Konětopech stojí pozdně barokní kaplička. V obci se narodil František Štýdl, významný učitel a regionální historik. Nejvíce obyvatel měly vždy české Konětopy v roce 1921 - celkem 365.

Pravda

Hrad Pravda náleží mezi ty objekty, jejichž počátky a značná část dějin jsou obestřeny rouškou mlčení historických zpráv. Hrad, jak jej známe z jeho dnešní podoby, lze nesporně spojit se stavební aktivitou rodu pánů z Kolovrat ve 2. polovině 15. století. Tento šlechtický rod erbu stříbrno-červené orlice v modrém poli, se usídlil na Lounsku před polovinou 14. století za vlády Karla IV .Jeho pravý známý příslušník, Albrecht z Kolovrat, je připomínán k roku 1348 jako kadaňský purkabí a v roce 1352 získává od krále povolení založit městečko Ročov, nedaleko Pravdy. Za svého života palřil k významným královským úředníkům. Když zemřel, zůstalo po něm pět synů, kteří založili samostatné větve početného rodu. Pro Lounsko jsou významné dvě z nich - Novohradští z Kolovral (podle Nového Hradu u Jimlína) a Mašťovští z Kolovrat. Předek mašťovských Kolovratů Herbert vlastnil počátkem 15 století rodové sídlo na Ročově. Jeho syn Beneš, zvaný Svině, převzal Ročov a před rokem 1432 získal panství pnětlucké se vsí a tvrzí. Tento Beneš pak od roku 1454 držel i Mašťov a s ním i pojmenování této větve rodu. Sám byl významným činitelem své doby a působil jako hejtman kraje žateckého. S největší pravděpodobností právě za jeho života byl vybudován hrad Pravda ve své dnešní podobě. Pro fakt vzniku dnešního hradu brzy po polovině 15. století svědčí skutečnost, že původním sídlem Kolovratů byla tvrz v Pnětlukách, o níž existuje k roku 1456 zpráva jako o tvrzy pusté . Po smrti pana Beneše v roce 1473 se pánem hradu a panství stal jeho syn Jan. Tehdy prodal Pravdu s ostatním zbožím tvořeným tvrzí, dvorem a městečkem Ročov, vsí a tvrzí Pnětluky a vesnicemi Líšťany, Lipno, Břínkov, Kroučová, Konětopy, Markvarec a Vlčí Děpoltovi z Lobkovic. Poté byl vlastníkem syn Jiří, po jeho smrti hylo panství rozděleno mezi syny. Ročov a Pravdu získal Litvín z Lobkovic. Později připojil Vilém mladší z Lobkovic Pravdu k divickému panství, jež vlastnil. Roku 1681 přešlo divické zboží prodejem do rukou majitelů citolibského panství, hrabatúm ze Schútzen a Leopoldsheim a v rámci citolibského zboží pak Pravdu v r. 1802 získávají Schwarzenbergové. V jejich vlastnictví zůstává Pravda až do 20. století.

Jako šlechticke sídlo ztratila význam již v prúběhu 16. století, jako romantická zřícenina se od konce 18. století stává cílem návštěv veřejnosli. V posledních dvou stech letech sloužila hradní zřícenina jako místo konání politických i společenských shromáždění, konaly se zde lidové veselice i ochotnická divadelní představení. V posledních desetiletích se stal hrad kromě návštěv turistú i cílem trampských skupin. Měkký opukový kámen, z něhož je hrad vystavěn, podléhá bohužel značně povětrnostním vlivům a srovnání současného stavu s historickými popisy, vyobrazeními i nejstaršími fotografiemi názorně ukazuje, jak mnoho hradních konstrukcí od prvé poloviny 19. století zaniklo nebo bylo těžce poškozeno a jak se objem hodnoty zříceniny neustále zmenšoval. Tento proces nepříznivě urychlily i agresivní kyselé deště naší současnosti a k velkým destrukcím došlo i v době zcela nedávné.  Aby se stav hradu stabilizoval a tato významná památka zůstala zachována i pro další generace, působí zde dnes pod patronací Okresního muzea v Lounech skupina dobrovolných pracovníků. Pravda tak náleži mezi bohužel nepočetné šťastné hrady, kterým se dostává tolik potřehné a prúběžné péče a drobné údržby.

                

Daleko od kulturních center, v rodných Pnětlukách, žije v ústraní architekt Václav Zralý, opomíjená, ale osudem výjimečná postava naší výtvarné avantgardy třicátých let.

Václav Zralý přišel k architektuře skutečně „od píky“. Nejprve se vyučil zedníkem v Praze na Vinohradech. Na vyšší průmyslové škole stavitelské v Praze, kterou poté absolvoval, dokázali už pokrokoví učitelé Václav Šantrůček a Oldřich Starý usměrnit jeho výchovu tak, že odchod na nejpokrokovější tehdejší evropskou školu architektury a užitého umění - Bauhaus v Dessau - byl jen logickým završením jeho odborného růstu. Tam se stal žákem předních umělců své doby - v kresbě a kompozici Paula Klee a Wassily Kandinského, v architektuře Hannesa Meyera ...

Václav Zralý vypracoval během studia celkem pět projektů, tři studijní práce a - tak, jak bylo na Bauhausu předepsáno - dva diplomní projekty. Ze studijních prací konzultovaných ve směs Ludwegem Hilberseimerem, vyniká návrh rodinného domu do Karlových Varů, a to nejen pro typickou diagonální kompozici a mimořádnou úroveň grafického podání, ale především přímočarostí a lapidární sdílností výtvarného a funkčního řešení, jakož i důslednou konstruktivní domyšleností celého projektu.

Po návratu z Bauhausu do vlasti se Václav Zralý stal členem architektonické sekce Levé fronty a od roku 1933 Svazu socialistických architektů a tím se přihlásil k ideovému programu naší meziválečné avantgardy. V té době zahájil svou architektonickou dráhu několika velmi slebnými návrhy, které prozrazovaly jeho skutečné koncepční nadání. Nejprve odměněným soutěžním návrhem na obytné domy VČELA v Praze-Vršovicích, vypracovaným společně se spolužákem z Bauhausu Zdeňkem Rossmannem, v němž přinesl jako jeden z mála myšlenku kolektivizovaného bydlení.

Pozoruhodný koncept přinesl i soutěžní návrh na spořitelnu v Českých budějovicích, kde rozčlenil hmotu objektu na 2 samostatné celky (obytný dům a spořitelnu).

Avantgardní období Václava Zralého vyvrcholilo dvěma projekty. Prvním z nich byl návrh na přestavbu otcova domu v Pnětlukách s neobyčejně svěžím připojením novotvarů za použití lapidárních výrozových prostředků, jako prosklených nárožních arkýřů a spojením interiéru a exteriéru vytvořením obytné zahrady na způsob atria, přístupné krytým ochozem a konečně uvolněním celé hmoty volným křížovým založením. Těmito vlastnostmi se Zralého návrh dostává do blízkosti současných tendencí ve světové architektuře, přehodnocujících odkaz meziválečné avantgardy. A druhým byl projekt školy s internátem na Moravě, v němž se Zralému podařilo jednoduchými kompozičními prostředky vyjádřit funkční rozmanitost školní budovy, internátního bloku a auly ve volné pravoúhlé soustavě hmot a v proporcionálně čistých vztazích.

Několikeré nepochopení avantgardní koncepce architektury v krizových letech první republiky vedlo nakonec Zralého k odchodu do Francie, kde pracoval jako dělník a po návratu domů k tvorbě tehdy již přijaté kotěrovské tradicy. I když v tomto duchu potom na Lounsku realizoval řadu staveb, skutečný a stále aktuální přínos Václava Zralého české moderní architektuře spočívá právě v oněch několika málo ukázkách funkcionalistického myšlení rozvíjející koncepci Bauhausu v našem prostředí.